Ztracená 1. Kapitola

Evelína Sakay jest jméno mé.  Bydlím v lesích u krásného jezírka.  Miluji ten klid od lidí.  Do města to i tak mám celkem blízko,  ale zároveň dostatečně daleko od lidí... Nemám ráda velké davy ale klid a pohodu.  Takže utíkám od nich pryč.  Moc přátel nemám.  Jsem zvláštní a prostê mě nikdo nechápe.  Jsem opuštěná a svázána temnotou . A tak trochu nejsem úplně člověk.  Ale tak jsem upír a čarodějnice.  Pocházím ze středověku. Z 11. Století.  To jsem se poprvé objevila v lidském světě.  Ztracená a zmatená.  Dostala jsem tělo mladé dívky.  Každý mě chtěl.  Ano tehdy... Se to vše započalo  . Budu vám vyprávět můj příběh. 

Avšak už nikdá více už ho nepovím.  Už jsem vám řekla své jméno.  Evelína.  Mě se líbí.  Mám upíří duši a lidské tělo.  No ne úplně lidské , ale je smrtelné.  Jsem ztracená v lidském světě . Zmatená a šílená.  Šílená jsem byla vždy to už je má povaha.  Nikdo o mě nic nevěděl.  Kdo opravdu jsem.  Nikdo to nesměl vědět.  Avšak i tak jsem lovila lidi pro tu lahodnou krev.  Ano jsem moc krvežíznivá bytost lačnící po lidské krvi. Ano slyšíte správně.  Jsem bytost živící  se lidskou krví.  Hlad je silnější než mysl.  Ovládají mě mé pudy a toto jsem už já.  Žiji v tajemném lese u jezírka,  ale to už je v současnosti.  Ano stále jsem ještě na živu.  Jen co že mě zbylo?  Jen ztracený stín minulosti.  Něco mezi životem a smrtí.  Ani nevím. 

Mé vzpomínky na něj.  Ano to on ze mě udělal to co jsem teď.  Jen stín bloudící ve tmách.  Kdysi jsem mívala přítele,  kterého jsem nadevše milovala byl to démon,  ale zemřel.  Tedy jeho hmotná schránka a potom se nechal úplně zničit.  Prostě přestal existovat.  A já zůstala naprosto sama v prázdné nicotě . Úplně sama uzavřena ve svém žalu a bolesti.  A postupně mě to zničilo a já jsem se ztratila v tmách.  Mé tělo zůstalo z půlky hmotné a z půlky nehmotné  . Takže se ze mě stalo cosi něco jako zbloudilá duše.  Můj žal a bolest mé tělo rozežrali a zůstalo ze mě toto.  I když jsem upír a čarodějnice tak se stalo něco zvláštního . Nemohla jsem se z tohoto stavu dostat.  Jako by se to stalo mým osobním vězením . Nechápu to.  Vzpomínky a vlastní mysl mi zůstala To ano,  ale co že mě vlastně vzniklo?  Vůbec to nechápu.  Je toto možné?  Stále mě to dusilo i když už jsem to co ze mě zbylo.  Mojí duši jako by to pohltilo a já zůstala úplně prázdná.