Dítě noci

Zrovna svítilo slunce když jsem šel podzimním lesem. Vítr si hrál s mými havraními vlasy po zadek. Měl jsem svůj oblýbený černý kabát. Byl podzim. Rád jsem si chodil číst na hřbitovy. Asi jsem divný, ale já si s tím hlavu nelámu jako něktří. Prostě jsem svůj. A to většina populace nedokáže. Lidé mne nudili svou hloupostí. A chováním. Štvali mne, proto jsem měl raději samotu věčnosti. Ano věčnost je nekonečná. A ti, kteří chtějí být jako já ať si to rozmyslí. Musím stále přemýšlet jestli jsem před těmi třista lety udělal správné rozhodnutí. Ne já vlastně neměl na výběr. Přišel sám od sebe. Přišlo to nečekaně. Chtěl společníka pro krutou věčnost. Tehdy má žena zemřela. A já chtěl vše vzdát. Vyhledával jsem smrt všude. No, ale tato nabídka byla zamímavá.

Spíše mi jen prokousl tepnu a udělal ze mne dítě noci. Nočního lovce. Lidi jsem už v té době neměl rád, takže lovy mi problém nedělali. Lovil jsem s chutí, šílenstvím a vášní. Ano mile rád jsem si hrál s jídlem. Ta chuť čerstvé lidské krve dávající sílu a život. Ani kapička nazmar. Byl jsem elegantní lovec pusté noci. Byl jsem ktutý a mé srdce dávno nebilo. Bylo chladné jako led či mramor. Alespoň jsem ztratil city a emoce, takže jsem necítil ani bolest po mé lásce. Ani lásku už dávno necítím. Jsem jen chodící prázdná schránka. Cítím jen tu prázdnotu věčnosti jinak nic. Ano tehdy jsem se stal upírem. A tento život miluji. Ano sice jsem tehdy prahl po smrti, ale toto je stokrát horší než smrt. Dlouhé prázdné noci které snad nikdy neskončí. Ano nesmrtelný dravec noci. Slunce by mne zabilo. Spálilo v prach a popel. Takže mám způsob částečného úniku. Ne každý má na věčnost koule jak se říká v tomto století. Ano sto let jsem prospal na starém hřbitově ve své rakvy. Protože už mne život moc nudil. Ale i přes to, že jsem nic necítil jsem začal toužit po společníkovy jako kdysi můj stvořitel, ale toho zabili lovci takže jsem zůstal sám. Začal mi chybět něčí dotek, něčí slova. Prostě kdokoli na tu samotu prázdné věčnosti. Ano i já po třista letech bloudění tou temnotou jsem začal toužit po společníkovy. Musel jsem se skrývat před tím světem venku. Neznal jsem ho dostatečně dobře. Potřeboval jsem průvodce nového světa. Už mne unavovalo se jen skrývat. Chtěl jsem tu prázdnotu něčím zaplnit. Tak jsem začal zkoumat více nový svět. A pak jsem ji zahlídl. Byla mladá a krásná. Měla červené vlasy po ramena a černé šaty. Vypadala jinak než ostatní lidé, které jsem doposud viděl.

Začal jsem ji sledovat. Nakonec jsem to nevydržel a začal ji pozorovat jak spí. Když spala měl jsem tak zvláštní pocit na hrudi. Ten na, který jsem dávno zapoměl. Díky této ženě se mi postupně začali vracet lidské emoce. Takže návaly zmatku. Nevěděl jsem co s těmi zkurvenými emocemi dělat. A i jsem si vzpoměl na tu bolest když mi zemřela před třista lety má milovaná žena. Bál jsem se že se mi to stane znovu. Bál jsem se, že ztratím další. Ale nakonec v tom výbuchu emocí ve spánku kousl a napil se její lákavé vůňe její krve. Pil jsem a pil. Tak lahodná krev. Takovou jsem za celou věčnost neochutnal. Byla tak chutná, že jsem ji málem zabil. Ale jen tak těsně před posledními loky jsem se prudce zastavil. Škubl jsem sebou když jsem si uvědomil, že jsem málem zabil svou novou lásku. Ta se, kterou jsem chtěl znovu začít. Nový život. A já ji málem zabil! Zděsil jsem se svého prokletí. Tedy až teď jsem to začal brát za prokletí. Maltně otevřela oči skoro bez dechu...zamhouřila oči a pronesla " To jsi ty lásko?" byl jsem zmaten. Myslel jsem si, že nikoho nemá. " Neboj lásko. Ty jsi mne nepamatuješ?" pronesla umírajíc. Zarazil jsem se. Nakonec jsem si drápem prořízl tepnu na zápěstí a začal ji do úst kapat svou krev. I když úplně nepochopil co právě dělo moc času ji od smrti nedělilo. " pij" přikázal ji. Ona na pokraji smrti se zvedla vzala jeho ruku do své a začala pít. Začala vypadat lépe. Pak se začala zmítat v křečích na posteli. Nakonec to ustalo. " mám hlad lásko" pronesla s tak šťastným výrazem, že jsem to už vůbec nechápal. "To jsem přeci já. Tvá žena." pronesla a políbila ho.